Petr Stanický: Tvorba metaprostoru
26. ledna 2026Menší kancelář naplněná až po strop zvláštními objekty. Oko potřebuje chvíli, aby vůbec začalo chápat, na co se dívá. Některé předměty vypadají jako dosud neobjevený mimozemský materiál, jiné jako zkušební vzorky stavebního inženýra. Místy na tebe vykoukne realistická bysta dívky či silně stylizovaná silueta z polystyrenu. Postupně začínáš chápat, že dominantami tohoto místa jsou kov, dřevo a hlavně všudypřítomné sklo. Obrovské množství těchto objektů vyvolává dojem, jako kdyby zde někdo nakrájel laserem celý prosklený byt z New Yorku. Jediné, co zůstalo v původním stavu, je skříň plná knih o umění, sklu a trochu nečekaně o matematice a Buddhovi. Uprostřed místnosti stojí nízký dlouhý stůl, na kterém je nachystaná čerstvá káva a hromada sušenek. „Dejte si sušenky! Fakt dobré! Jsou z Rigy, a to jsem měl jet původně do Florencie,“ pronesl se zamyšleným úsměvem pan prof. MgA. Petr Stanický, M.F.A.
Pane Stanický, sušenky jsou opravdu skvělé, ale můžete nám vysvětlit, jak se Florencie proměnila v Rigu?
Měl jsem jet s kamarádem do Florencie, ale zrušili nám zájezd. A tak jsme se rozhodli s mojí manželkou Silvií, že pojedeme navštívit akademickou půdu a navštívíme etnografickou výstavu v Rize. Ještě jsme si s sebou vlastně vzali studentku. Vlastně dvě. Jednu ze Zlína a druhou z Wroclavi. Bylo to překrásné, ale člověk tam cítí přítomnost války. Vojenská auta, kontrola na hranici. Ta úzkost je tam nepředstavitelně blízko.
Budeme doufat, že krása spasí svět. Ve Vašem případě je krása v umění. Jak jste vůbec začal vztah s uměním?
Velice nečekaně. V dětství jsem tak nějak začal hrát na klarinet a potom ještě k tomu z ničeho nic kreslit. Hrozně moc mě to bavilo. Jenže za režimu byl velký problém dostat se na uměleckou školu. Zvlášť, když je váš tatínek veřejný anti-bolševik. Ale nějakým zázrakem se mi podařilo dostat do Uherského Hradiště na uměleckoprůmyslovou školu a poté nastoupit na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze). Tam jsem začal s figurální sochou, ale poměrně rychle jsem i skončil. Navrhl jsem takového zvláštního kostlivce a bylo mi řečeno, že s takovýmto výtvorem do dalšího ročníku neprojdu a že mám návrh předělat. Ale já jsem si ho strašně moc přál vytvořit, tak jsem se začal vyptávat se po místních ateliérech, kde by mi toto dílo uznali. Marián Karel z ateliéru skla mi návrh schválil, a tak jsem se stal součástí sklářské komunity. Zábavné je, že je teď tento kostlivec (název díla: Náruč) ve stále expozici v Muzeu umění v Olomouci.
Takže jste se rozhodl neschovávat kostlivce ve skříni. Čtenář už pochopil, že jste aktivní světoběžník, ale i tak se musím zeptat na Váš studentský život v Americe. Dostal jste prestižní Fulbrightovo stipendium a co bylo potom?
Ano, dostal, ale to stipendium bylo jenom na jeden rok, jenže já jsem v USA strávil tři roky. Bylo to divoké období ve správném studentském duchu. V New Yorku jsem se tak nějak přirozeně odpoutal od figurálního zobrazování a přišel na svůj aktuální styl a koncept. Nové a inspirativní prostředí z Vás vytáhne tu pravou podstatu, kterou máte hluboko uvnitř.
Co je pro Vás hlavním konceptem, se kterým aktuálně pracujete? Když se podívám na Vaši tvorbu, tak se mi osobně vybaví slovo „průnik“.
Je to docela možné. Baví mě hledání emocí skrze interakce různých ploch a materiálů. Fascinuje mě interakce světla a skla. Nejspíše se snažím vytvořit nějaký nový prostor. Prostor, který není jenom fyzický, ale i do určité míry metafyzický. Na této hraně si divák může uvědomit, že pro nás jako lidstvo jde vždy o nějakou materiální a imaginární složku – surový materiál a emoce. Třeba dílo, kde je 150kilový kovový trám začleněný do tří kusů tenkého skla, stojící jenom na jedné hraně a jednom bodě (název díla: Trám). Jak technicky, tak vjemově to za mě působí dost zajímavě.
Jak jste se dostal na praxi k Jeffu Koonsovi (jeden z nejslavnějších a nejdražších žijících umělců, známý ikonickým dílem Balloon Dog)? Tvorba Jeffa Koonse je velmi odlišná od Vašeho stylu.
Je to trochu komplikované, ale ve své podstatě strašně jednoduché. Zdravotní pojištění v USA vyžadovalo nepředstavitelnou částku, zvlášť pro českého studenta. Tak jsem hledal někoho, kdo by mi mohl zajistit pokrytí této pojistky. Zrovna Jeff s tím žádné problémy neměl. A co se týče stylu, u Jeffa v ateliéru se cenila maximální realističnost a preciznost, čemuž jsem se naučil při studiu a tvorbě figurálních soch. Díky těmto schopnostem mě právě vzali. Docela úsměvné, jak ten život funguje.
Co jste konkrétně dělal u pana Koonse?
Musel jsem se postarat o dokonalý vzhled soch. Jeff je velice, velice přísný na kvalitu svého produktu. Býval v ateliéru od rána do večera, byl doslova posedlý tím, co dělal. Taková oddanost vlastní vášni motivuje na celý život. No, pracoval jsem na takových objektech jako nafukovací housenka, krab nebo ženské rty. Ty rty měly být původně pro Louis Vuitton Foundation, chtěli to jako vkusnou reklamu, která by byla vidět z Eiffelovy věže. Ale ta forma byla tak komplikovaná a Jeff tak neústupný, že ani nevím, jestli se to nakonec uskutečnilo.
Když se vrátíme zpět k Vaší osobní tvorbě, je vidět, že sklo je pro Váš účel téměř dokonalý materiál. Jak ho vnímáte po tolika letech tvorby?
Jsem stále nadšen! Sklo je zásadní pro lidskou společnost. Historie poukazuje na to, že lidstvo ho uplatňuje čím dále více. Podívejte se, je všude kolem nás a bude ho víc! Je to touha lidstva, objevovat něco nového a jít za hranice – vidět skrze zdi a být viděn. Nejvíce si toho můžete všimnout v architektuře. Architektura je v podstatě vytváření vlastního prostoru a tím pádem i osobního mikrosvěta, který vizuálně odráží podstatu místa už jen samotným faktem, že byl vytvořen za určitým účelem.
Odkud čerpáte inspiraci?
Jedním z mých hlavních zdrojů je dávnověk. Víte, naši předci nebyli primitivní blbci, z hlediska mentální kapacity a vynalézavostí na tom byli nejspíše lépe než my dnes. I přes nedostatek pokročilých technologií byli schopni vytvářet progresivní myšlenky, stavět velkolepé architektonické památky a vytesat hyperrealistické sochy. No a úplně tím nejniternějším základem mé tvorby je matematika. Matematika je všude kolem nás, i přestože to na první pohled nevnímáme.
Docela vědecký přístup k umění, zníte jako umělecký inženýr. Co podle Vás to „umění“ je?
Podle mě je umění nejstarší a nejvíce univerzální jazyk. Jazyk, který je těsně propleten s emocí, a právě proto je tak silný a vždy aktuální. To je ta pravá hodnota lidstva, která přechází z generace na generaci.
Mohl byste na závěr poskytnout několik přání nebo rad pro čtenáře? Pro umělce, pedagoga a studenta.
Pro umělce: Neztrácej chuť do práce.
Pro pedagoga: Člověk musí hořet, aby mohl zapalovat.
Pro studenta: Talent máme skoro všichni, ale chuť do práce je pro úspěch důležitější.
Autor rozhovoru a ilustrace: Danila Gorgol