Naši vědci

Karla Hrbáčková: Autoregulace jako nástroj na vlastní sny
Zobrazit profil vědkyně →
Mgr. Karla Hrbáčková, Ph.D., je jméno, které byste si měli zapamatovat. Pedagožka a vědkyně, která zasvětila více než dvacet let snaze o modernizaci školství, ukazuje, že vzdělávání může být mnohem víc než biflování a známky. Tahle žena kdysi nesnášela školku natolik, že považovala spaní po obědě za formu mučení. A základka? Ještě horší. Místo zoufalství si ale vybrala cestu: modernizovat systém školství.
Základní kámen její práce tvoří koncept autoregulace – tedy schopnosti jedince řídit své vlastní učení a život. Hrbáčková věří, že klíčem ke zdravému vývoji dětí je postupné předávání odpovědnosti, nikoliv přísné řízení. A právě tato myšlenka je i základem jejího nového projektu zaměřeného na digitální chování.
Projekt Seberegulace digitálního chování, který získal podporu Grantové agentury České republiky, zkoumá, jak děti přežijí digitální džungli bez ztráty duševního zdraví. Hrbáčková upozorňuje, že problémem není ani tak délka času stráveného online, ale jeho bezcílnost a impulzivnost.
Při pohledu na současnou generaci poukazuje na problém přílišné ochrany dětí a ztráty přirozené schopnosti řešit problémy. Dává rodičům i učitelům jednoduchou radu: více důvěřujte dětem, pomozte jim hledat jejich vlastní cestu, místo abyste je izolovali v přílišné péči.
Karla Hrbáčková je tak důkazem, že změna ve školství a společnosti začíná u jednotlivce – u odvahy vidět svět očima dítěte a věřit v jeho vlastní schopnosti a cíle.
Číst rozhovor
Rozhovor
Mezigenerační problémy, ztracená mládež a mlživá budoucnost. To vše je věčným tématem lidstva po dobu tisíce let. Avšak v dnešní době se k tomu přidává virtuální svět, který se postupně stává novou realitou, ve které trávíme více času. Je stále v našich silách propojit společnost a zbavit se propasti mezi matkou a dcerou, uhladit konflikt mezi učitelem a žákem nebo zaujmout předškoláka skutečným čtyřlístkem místo pixelové napodobeniny? O tom všem se za chvíli pobavíme s člověkem, co se této problematice věnuje už více než 20 let. S člověkem, co si slíbil, že udělá maximum pro více smysluplné školství, kde má být hlavním cílem budování silné a cílevědomé osobnosti, která je v harmonii se sebou a společností kolem. Tímto člověkem je Mgr. Karla Hrbáčková, Ph.D. – pedagog, vědkyně a osoba, které knihovna už nechce půjčovat knihy, protože jich má už více než knihovna.
Dobré odpoledne, paní Hrbáčková. První zásadní otázka, opravdu jste Karla Hrbáčková?
No, ano, to jsem.
Tak to je skvělý začátek. Věděla jste, že v Česku máme jenom pouhých 85 žen jménem Karla?
Tak to jsem nevěděla. Zajímavé…
Bylo by skvělé uvést čtenáře do kontextu oblasti, ve které působíte. Kdybychom to měli nějak hrubě zaškatulkovat, co by to byl za obor?
Pokud bych to měla zjednodušit, řekla bych, že je to je mezi pedagogickou psychologií a sociální pedagogikou. Začala jsem jako učitelka na základce, ale životní cesta mě postupně dovedla k doktorátu z pedagogiky, která má při hlubším zkoumání blízko také k psychologii a sociologii.
Když už jste zmínila slovní spojení „životní cesta”, co bylo klíčovým okamžikem ve Vašem životě, kdy jste se rozhodla působit v tomto oboru?
Startem byla školka. Naprosto jsem nesnášela školku a spaní tam bylo pro mě mučením. Také jsem měla velkou averzi vůči základní škole. Důvodem byla obrovská absence pochopení mezi pedagogy a dětmi. Nedostatek svobody, potlačení osobnosti a omezené možnosti se rozhodovat. To vše tam bylo. A tak negativní zkušenosti a dlouhodobá nespokojenost zrodily velkou motivaci zlepšit systém školství. Nicméně střední a hlavně vysoká škola mi přišly jako nejlehčí a nejvíce smysluplné.
Chodila jste na soukromé nebo státní instituce?
Mateřská a základní škola byly tradiční. Střední jsem měla soukromou podnikatelskou. Tam jsem si mohla vybrat předměty, co mě opravdu zajímaly a začít si budovat užší profesionální profil. Díky tomu, že mě to opravdu zajímalo, byla jsem motivovaná se učit především pro sebe a ne pro dosažení lepší známky. Ale musím podotknout, že stejně se všechno odvíjí od učitele. Dokonalý pedagog může být i na tradiční škole, akorát je automaticky limitován současným, ale přesto zastaralým systémem.
Zmínila jste, že během střední jste studovala z vlastního zájmu a ne kvůli sociálním normám. To by znamenalo, že s vlastní motivací by měl automaticky přicházet i vlastní systém, který by Vám pomohl k dosažení cíle. Chápu to správně?
Ano.
Tím se dostáváme k vašemu dlouhodobému výzkumu, kde, řekl bych, bude klíčovým slovem autoregulace. Dokonce i ve Wikipedii jste jedním z hlavních zdrojů tohoto pojmu. Mohla byste nám vysvětlit, co je to za terminus technicus?
Určitě. Autoregulace v kontextu mého oboru by se dala přeložit jako autonomní učení, vlastně je to schopnost žáka učit se a ovládat své učení. Žák vědomě usiluje o dosažení vlastního cíle a zároveň zodpovídá za proces a samotný výsledek. Obecně by správná autoregulace měla naučit jedince řídit si svůj život samostatně a chápat zodpovědnost za své činy.
Než se ponoříme do větší hloubky, musím Vám položit podstatnou otázku. Pokud bychom si udělali spektrum, které začíná myšlenkou J. Locka, že každé dítě od narození je tabula rasa (čistý list) a končí názorem R. Sapolského, že celý život už je v podstatě určen kombinací vašich genů, kde je podle Vás pravda?
Klasicky by se dalo říct, že pravda je někde uprostřed, ale… Vždy je tam nějaké ale. Musíme si uvědomit, že v mém oboru je těžko něco generalizovat, skoro každý případ je osobitý. Každé dítě bude posunuto od toho středu spektra někam jinam a jinak daleko. A s tím je třeba počítat. Právě proto se některé dítě může učit autoregulaci už v pouhých 2 letech a jiná osoba bude mít problémy i v 45 letech. Ale samotná genetika bez vhodného vzdělávacího systému geniálního odborníka neudělá.
Dá se autoregulace naučit normálně doma? A pokud ano, tak do jaké míry a jak?
Ano, základní autoregulace může začít v domácím prostředí. Většinou se dá už rozvíjet v předškolním věku. Je dobré začít něčím malým, například nechat se dítě rozhodnout, jaký úkol si udělá jako první nebo s čím pomůže v domácnosti. Pokud uvidíte, že ty úkoly zvládá a že už ani nepotřebuje váš dozor, tak můžete zkusit něco těžšího s vyšší zodpovědností. Je také nutné vědět, že podle výzkumů příliš dominantní rodič výrazně snižuje autoregulaci dítěte. Dítě se neučí rozhodovat samo, ale jen plní rozkazy. Stejně tak je tomu i ve škole, což může mít za následek, že i v dospělém životě bude jen plnit cizí instrukce místo vytvoření svých vlastních.
Někteří naši čtenáři by mohli připomenout tenkou hranici mezi zdravou svobodou a drzým chováním. Prý je dnes nedostatek respektu vůči učitelům. Jak to vidíte Vy?
Malá autorita vůči učitelům je většinou daná podstatou samotné autority. Jestli je zasloužená a reálná anebo je nepřirozená a vynucená. Žáci to velice rychle poznají. Zvlášť v pubertálním období, kde jsou první vážnější pokusy o začlenění do hierarchie a nalezení svého místa ve společnosti.
Když už jsme se začali bavit o generačních konfliktech a máme v plánu i probrat Váš slibný projekt o problematickém digitálním chování, nemohu si dovolit nevzpomenout na nedávný mini-seriál od Netflix s názvem Adolescent.
Ano, viděla jsem. Seriál se mi líbil, hlavně díky tomu, že je to ukázka toho, že se násilný incident může stát i v průměrné, slušné rodině. Dnes je podstatným problémem velká generační propast a malá touha jí zmenšit, hlavně ze strany starší generace.
V seriálu hrálo podstatnou roli prostředí, virtuální prostředí, ve kterém dnes trávíme spoustu času. A Váš nový projekt s názvem SEBEREGULACE DIGITÁLNÍHO CHOVÁNÍ byl vybrán Grantovou agenturou České republiky. Mohla byste nám povědět, jaká je aktuální problematika digitálního chování a jak to může ovlivnit autoregulace?
Bylo by dobré začít faktem, že digitální svět už je naprosto normální součástí našeho světa. Podle statistiky stráví průměrný uživatel na internetu téměř sedm hodin denně, přičemž na sociálních sítích stráví průměrně dvě a půl hodiny denně.
Není to chvilka.
Pro určení toho, „kolik je příliš mnoho“, vědci různě definovali „nadměrnost“ od více než 4 hodin denně. V České republice užívá sociální sítě rizikově, tj. 4 a více hodin denně, 25–30 % žáků základních škol a 45–50 % studentů středních škol. Ale je nutné uznat, že strávený čas nekoreluje přímo s možným problémem. Větším náznakem je impulzivní, bezcílné používání digitálních technologií s potíží se odpoutat, což má negativní dopad na duševní zdraví dětí. Tento model chování je pozorovaný především u dívek, které také tráví na sociálních médiích mnohem více času než chlapci, což vysvětluje prudší zhoršení duševního zdraví u dívek než u chlapců.
Doufám, že tento rozhovor není důvodem problematického digitálního chování u čtenáře. Mohla byste na závěr říct jednu radu pro rodiče, učitele a žáka?
Pro rodiče: Najděte si vyvážený přístup, jak podpořit dítě v hledání vlastní životní strategie.
Pro učitele: Podívejte se na situaci očima dětí. Všichni jsme byli dětmi.
Pro žáka: Jdi za tím, co chceš.
Skrýt rozhovor

Tomáš Sedláček: Profesor, který se nebojí jít proti proudu
Zobrazit profil vědce →
Prof. Ing. Tomáš Sedláček, Ph.D., je muž, kterého jen těžko zařadíte do škatulky. Je vědcem, který dokáže skloubit přísný svět materiálů a technologií s osobitou náturou a neotřelým přístupem k životu. Do práce klidně přijde v sukni, protože je to podle něj pohodlné, a názory okolí ho příliš nezajímají. Spí jen pár hodin denně, ale energií rozhodně nešetří.
Prof. Sedláček působí v Centru polymerních systémů Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde se svým týmem řeší zakázky pro stovky firem doma i v zahraničí. Jejich výzkum se zaměřuje na odolné a bezpečné plasty, které najdou využití od železnic přes nemocnice až po jaderné elektrárny. Tvrdí, že to, co ho na práci nejvíce baví, je rozmanitost – každý den nový problém, každá spolupráce jiná výzva. Navzdory obrovskému pracovnímu nasazení působí spokojeně. Říká, že jeho životní sen už se splnil: má rodinu, domov a možnost dělat věci po svém.
Číst rozhovor
Rozhovor
„Nejsem-li tady, tak jsem jinde, ještě se nestalo, abych nebyl nikde.“ Taková cedulka na dveřích napoví, že tuto kancelář neobývá úplně obyčejný člověk. A opravdu ho tam moc často nenajdete. Jeho životní tempo a pracovní náplň mu nedovolují zdržovat se příliš dlouho na stejném místě. Avšak jakmile vám své filozofické dveře otevře, dostanete se do plastové říše divů. Mozek má problém zpracovat to obrovské množství různorodých objektů: od madel nemocničních lůžek po kabely pro jadernou elektrárnu. Skříň mezi tím vypadá, že se za chvíli podlomí pod tíhou knih, a hned vedle postává jednoduchá surová postel pro případy náročnějších pracovních večerů. U počítačů sedí dnešní hlavní postava prof. Ing. Tomáš Sedláček, Ph.D., s šálkem kávy.
Zdravím Vás, pane profesore. Jak se na Vás tak dívám, tak Vy opravdu nejste ten ekonom Tomáš Sedláček, že?
Nejsem. Ale pravidelně mi volají a píšou e-maily s otázkami na nejlepší investice. Dokonce mi jednou volali i z ministerstva.
Pochopitelně. Začnu poněkud povrchním příslovím: „Šaty dělají člověka.“ Jste znám tím, že umíte být extravagantní. I dnes na sobě máte sukni. Jaké to je? Určitě sbíráte udivené pohledy, zvlášť když jste v sukni přebíral titul profesora od pana prezidenta Petra Pavla.
Odpověď je jednoduchá. Není v tom vedro a je to velice pohodlné. Názory ostatních neřeším, jsem v právu žít, jak se mi chce. Pan prezident byl naprosto v klidu, nejspíše už viděl i divnější věci.
Obecně to vypadá, že jste typ člověka, který jde proti proudu a nechce se nudit standardem. Není sukně také částečně projevem tohoto postoje?
Počátek nošení sukně s tím byl spojen, pravda. První sukni jsem měl z recese ještě na střední škole. Na třídní fotce schválně sedím mezi holkami. Který kluk by nechtěl?!
To se s Vámi rodiče opravdu nenudili, co?
Nuda je nuda. Ale teď si ochutnávám vlastní medicínu – moje nejmladší dcera je stejně tvrdohlavá a volnomyšlenkářská jako já. Celkem mám tři děti, tím trochu napomáhám kladné natalitě, ale už stačilo. Jak člověk stárne, už není tolik v pozoru.
Co Vás přivedlo do vědy? Byly náznaky už od dětství nebo nečekaná zatáčka osudu?
Už od dětství jsem miloval matematiku a fyziku. Chodil jsem na školu s rozšířenou výukou přírodovědných předmětů a byl častým účastníkem olympiád. Bavilo mě zkoumat samotnou podstatu světa kolem. Ale potom jsem šel na obchodní akademii. Asi trochu nečekané, co? Důvod byl čistě pragmatický. Můj tatínek je podnikatel, a tak se nabízelo, že by rodinný podnik mohl mít dlouhý život a být předán na moje ramena. Ale nakonec jsem se vydal vlastní cestou a šel na vysokou školu studovat fyziku materiálů. A jak je zřejmé, ve vědě jsem zůstal a aktuálně působím na UTB ve Zlíně.
Když se rozhlédnu kolem, vidím vskutku obrovské množství různých prapodivných plastových výrobků. Je mezi nimi něco Vaším polymerním oblíbencem?
Vše, co tu je, je moje oblíbené. Ale můžu vytknout jednu fakt zajímavou věcičku. Tomuto výtvoru říkám „Putinův meč“. Jedná se o polymethylmethakrylátový modifikovaný profil se světlovodem uvnitř. Systém reaguje na zvýšení gama záření a rozsvítí se. Není nutný žádný zdroj elektrické energie. Jednoduše řečeno – pokud někde dojde k výbuchu atomové bomby, rozsvítí se. Sám to mám doma nad dveřmi.
Vždy připraven. Když už jste zmínil záření, tak jsem slyšel, že Váš tým nedávno spolupracoval s jadernou elektrárnou Dukovany. Je to nějaký tajný projekt, nebo nám k tomu můžete trochu prozradit?
Tentokrát to není tajemství, jedná se o kabely pro Dukovany. Je logické, že by takové kabely měly vydržet vliv radiace a zároveň být maximálně nehořlavé. Podle nových norem musí být navíc zplodiny potenciálního hoření co nejméně toxické – to vede k omezení dodnes běžně používaných halogenových a fosforových retardérů hoření právě kvůli nežádoucímu vlivu jejich zplodin na lidské zdraví.
Obecně nehořlavost řešíme velice často, dokonce i tam, kde to není očividné na první pohled. Jako jeden z příkladů mohou být plastové kryty na nápravu vlaků. Hlavní funkcí těchto krytů je ochrana zmíněné nápravy od letícího kamene, který může mít dost velkou výslednou sílu na to, aby vyvolával mikroprasklinky a následně i možné prasknutí nápravy. I tam máme požadavky na maximální bezpečnost zplodin potenciálního hoření.
No a co Vy sám a vyhoření? Jak snášíte takový objem práce a zodpovědnosti?
Jsem naprosto spokojený. Dělám každý den něco nového, buď nové objevy, nebo zajímavá řešení problémů. Firmy potřebují řešit vzniklé komplikace co nejrychleji, protože v průmyslu se každá minuta nevhodné sériové výroby rovná obrovské ztrátě peněz. Právě proto, když jsme jako vědecké centrum dost flexibilní a rychlí, firmy jsou velice vděčné. Navíc je každá zakázka osobitá a potřebuje individuální přístup, protože problém má většinou několik klíčových složek – materiál, technologie výroby a firemní ekonomika. Vždy je zapotřebí najít rovnováhu. Jak slyšíte, moc se tu nenudíme, a to je dobře!
O jakém množství firem se obecně bavíme?
Jsou to docela solidní čísla. Můžu to říct naprosto přesně (počítá složky s firmami). Jenom můj směr technologie výroby polymerů má 300 složek firem. Existujeme 10 let. Takže v průměru každý rok začínáme spolupracovat s 30 novými firmami. Poněkud zábavné je, že aktuálně největším zájemcem o naše služby jsou zahraniční firmy, většinou z Rakouska.
Das ist sehr gut! Doopravdy obdivuhodné. Podle toho, co jsem zpozoroval, musíte mít drsné časové limity.
Mám výhodu v tom, že mi stačí čtyři až pět hodin spánku, je to hodně nápomocné.
Máte nějaký životní sen?
Můj životní sen je již splněn. Mám krásnou rodinu, místo, kde bydlet, a když jdu se psem na procházku ve Vizovicích, je život překrásný.
Zníte jako spokojený člověk. Mohl byste na závěr poskytnout několik rad pro čtenáře? Zkuste se obrátit na studenta, firmu a akademického pracovníka. Ať jsou také spokojenější.
Pro studenta: Zkuste najít dravost vůči znalostem a chuť pochopit samotnou podstatu věcí.
Pro firmu: Spolupráce je prospěšná. Neodkládejte řešení problémů, to se nevyplácí.
Pro akademického pracovníka: Mám jen čistý soucit. Přeji více času na vlastní výzkum.
Skrýt detail

Petr Stanický: Tvorba metaprostoru
Zobrazit profil vědce →
Prof. MgA. Petr Stanický, M.F.A., patří k těm lidem, kteří dokazují, že hranice mezi vědou, uměním a filozofií vlastně neexistují. V jeho ateliéru se kov, dřevo a sklo mění v umělecké objekty, které nutí mozek vnímat prostor jinak, než jsme zvyklí.
Ve svých dílech hledá rovnováhu mezi materiálním a imaginárním světem. Fascinuje ho světlo, které prochází sklem, a matematika, jež je skrytá všude kolem nás. Stanický má za sebou dosti klikatou uměleckou cestu, díky které se z odvážného studenta stal jedním z nejvýraznějších sklářských umělců v ČR a světě. Zkušenosti z New Yorku a spolupráce s jedním z nejúspěšnějších umělců současnosti formovaly jeho styl a přístup k práci. Je naprosto přesvědčený, že umění je osnovou lidskosti, základním jazykem, který slouží k předávání morálních a kulturních hodnot napříč generacemi.
Číst rozhovor
Rozhovor
Menší kancelář naplněná až po strop zvláštními objekty. Oko potřebuje chvíli, aby vůbec začalo chápat, na co se dívá. Některé předměty vypadají jako dosud neobjevený mimozemský materiál, jiné jako zkušební vzorky stavebního inženýra. Místy na tebe vykoukne realistická bysta dívky či silně stylizovaná silueta z polystyrenu. Postupně začínáš chápat, že dominantami tohoto místa jsou kov, dřevo a hlavně všudypřítomné sklo. Obrovské množství těchto objektů vyvolává dojem, jako kdyby zde někdo nakrájel laserem celý prosklený byt z New Yorku. Jediné, co zůstalo v původním stavu, je skříň plná knih o umění, sklu a trochu nečekaně o matematice a Buddhovi. Uprostřed místnosti stojí nízký dlouhý stůl, na kterém je nachystaná čerstvá káva a hromada sušenek. „Dejte si sušenky! Fakt dobré! Jsou z Rigy, a to jsem měl jet původně do Florencie,“ pronesl se zamyšleným úsměvem pan prof. MgA. Petr Stanický, M.F.A.
Pane Stanický, sušenky jsou opravdu skvělé, ale můžete nám vysvětlit, jak se Florencie proměnila v Rigu?
Měl jsem jet s kamarádem do Florencie, ale zrušili nám zájezd. A tak jsme se rozhodli s mojí manželkou Silvií, že pojedeme navštívit akademickou půdu a navštívíme etnografickou výstavu v Rize. Ještě jsme si s sebou vlastně vzali studentku. Vlastně dvě. Jednu ze Zlína a druhou z Wroclavi. Bylo to překrásné, ale člověk tam cítí přítomnost války. Vojenská auta, kontrola na hranici. Ta úzkost je tam nepředstavitelně blízko.
Budeme doufat, že krása spasí svět. Ve Vašem případě je krása v umění. Jak jste vůbec začal vztah s uměním?
Velice nečekaně. V dětství jsem tak nějak začal hrát na klarinet a potom ještě k tomu z ničeho nic kreslit. Hrozně moc mě to bavilo. Jenže za režimu byl velký problém dostat se na uměleckou školu. Zvlášť, když je váš tatínek veřejný anti-bolševik. Ale nějakým zázrakem se mi podařilo dostat do Uherského Hradiště na uměleckoprůmyslovou školu a poté nastoupit na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze). Tam jsem začal s figurální sochou, ale poměrně rychle jsem i skončil. Navrhl jsem takového zvláštního kostlivce a bylo mi řečeno, že s takovýmto výtvorem do dalšího ročníku neprojdu a že mám návrh předělat. Ale já jsem si ho strašně moc přál vytvořit, tak jsem se začal vyptávat se po místních ateliérech, kde by mi toto dílo uznali. Marián Karel z ateliéru skla mi návrh schválil, a tak jsem se stal součástí sklářské komunity. Zábavné je, že je teď tento kostlivec (název díla: Náruč) ve stále expozici v Muzeu umění v Olomouci.
Takže jste se rozhodl neschovávat kostlivce ve skříni. Čtenář už pochopil, že jste aktivní světoběžník, ale i tak se musím zeptat na Váš studentský život v Americe. Dostal jste prestižní Fulbrightovo stipendium a co bylo potom?
Ano, dostal, ale to stipendium bylo jenom na jeden rok, jenže já jsem v USA strávil tři roky. Bylo to divoké období ve správném studentském duchu. V New Yorku jsem se tak nějak přirozeně odpoutal od figurálního zobrazování a přišel na svůj aktuální styl a koncept. Nové a inspirativní prostředí z Vás vytáhne tu pravou podstatu, kterou máte hluboko uvnitř.
Co je pro Vás hlavním konceptem, se kterým aktuálně pracujete? Když se podívám na Vaši tvorbu, tak se mi osobně vybaví slovo „průnik“.
Je to docela možné. Baví mě hledání emocí skrze interakce různých ploch a materiálů. Fascinuje mě interakce světla a skla. Nejspíše se snažím vytvořit nějaký nový prostor. Prostor, který není jenom fyzický, ale i do určité míry metafyzický. Na této hraně si divák může uvědomit, že pro nás jako lidstvo jde vždy o nějakou materiální a imaginární složku – surový materiál a emoce. Třeba dílo, kde je 150kilový kovový trám začleněný do tří kusů tenkého skla, stojící jenom na jedné hraně a jednom bodě (název díla: Trám). Jak technicky, tak vjemově to za mě působí dost zajímavě.
Jak jste se dostal na praxi k Jeffu Koonsovi (jeden z nejslavnějších a nejdražších žijících umělců, známý ikonickým dílem Balloon Dog)? Tvorba Jeffa Koonse je velmi odlišná od Vašeho stylu.
Je to trochu komplikované, ale ve své podstatě strašně jednoduché. Zdravotní pojištění v USA vyžadovalo nepředstavitelnou částku, zvlášť pro českého studenta. Tak jsem hledal někoho, kdo by mi mohl zajistit pokrytí této pojistky. Zrovna Jeff s tím žádné problémy neměl. A co se týče stylu, u Jeffa v ateliéru se cenila maximální realističnost a preciznost, čemuž jsem se naučil při studiu a tvorbě figurálních soch. Díky těmto schopnostem mě právě vzali.
Co jste konkrétně dělal u pana Koonse?
Musel jsem se postarat o dokonalý vzhled soch. Jeff je velice, velice přísný na kvalitu svého produktu. Býval v ateliéru od rána do večera, byl doslova posedlý tím, co dělal. Taková oddanost vlastní vášni motivuje na celý život. No, pracoval jsem na takových objektech jako nafukovací housenka, krab nebo ženské rty. Ty rty měly být původně pro Louis Vuitton Foundation, chtěli to jako vkusnou reklamu, která by byla vidět z Eiffelovy věže. Ale ta forma byla tak komplikovaná a Jeff tak neústupný, že ani nevím, jestli se to nakonec uskutečnilo.
Když se vrátíme zpět k Vaší osobní tvorbě, je vidět, že sklo je pro Váš účel téměř dokonalý materiál. Jak ho vnímáte po tolika letech tvorby?
Jsem stále nadšen! Sklo je zásadní pro lidskou společnost. Historie poukazuje na to, že lidstvo ho uplatňuje čím dále více. Podívejte se, je všude kolem nás a bude ho víc! Je to touha lidstva, objevovat něco nového a jít za hranice – vidět skrze zdi a být viděn. Nejvíce si toho můžete všimnout v architektuře. Architektura je v podstatě vytváření vlastního prostoru a tím pádem i osobního mikrosvěta, který vizuálně odráží podstatu místa už jen samotným faktem, že byl vytvořen za určitým účelem.
Odkud čerpáte inspiraci?
Jedním z mých hlavních zdrojů je dávnověk. Víte, naši předci nebyli primitivní blbci, z hlediska mentální kapacity a vynalézavostí na tom byli nejspíše lépe než my dnes. I přes nedostatek pokročilých technologií byli schopni vytvářet progresivní myšlenky, stavět velkolepé architektonické památky a vytesat hyperrealistické sochy. No a úplně tím nejniternějším základem mé tvorby je matematika. Matematika je všude kolem nás, i přestože to na první pohled nevnímáme.
Docela vědecký přístup k umění, zníte jako umělecký inženýr. Co podle Vás to „umění“ je?
Podle mě je umění nejstarší a nejvíce univerzální jazyk. Jazyk, který je těsně propleten s emocí, a právě proto je tak silný a vždy aktuální. To je ta pravá hodnota lidstva, která přechází z generace na generaci.
Mohl byste na závěr poskytnout několik přání nebo rad pro čtenáře? Pro umělce, pedagoga a studenta.
Pro umělce: Neztrácej chuť do práce.
Pro pedagoga: Člověk musí hořet, aby mohl zapalovat.
Pro studenta: Talent máme skoro všichni, ale chuť do práce je pro úspěch důležitější.
Skrýt detail
Autor rozhovorů a ilustrací: Danila Gorgol